metropol ceske budejovice
muj ucet

Vilém Reichmann - Pocta osobnosti

(Výstava)

27.2.2024 - 19.4.2024Vilém Reichmann - Pocta osobnosti

 

Galerie Nahoře

PO - PÁ: 9 - 17 hod.

 

Vernisáž výstavy v úterý 27. února v 17 hodin.

 

Cílevědomý, všestranný umělec, levicový intelektuál se narodil v roce 1908 v brněnské německé rodině, s níž se záhy názorově rozešel. Vystudoval architekturu a pracoval jako učitel, úředník na stavebním úřadě a od roku 1945 byl výtvarníkem na „volné noze“. Česky se naučil až v době středoškolského studia, přestože libozvučnosti českého jazyka se obdivoval již dříve. Výtvarnou karieru začal jako kreslíř, soustředil se na angažovanou politickou karikaturu a přispíval do levicového tisku. S fotografií byl podle svých slov „odmalička v důvěrném styku, protože otec byl fotoamatérem, což tehdy ještě zdaleka nebyla masová záležitost“. Brněnská meziválečná avantgarda, k níž se řadil spolu s dalšími umělci scházejícími se v brněnské kavárně Avion, přátelství s Vítězslavem Nezvalem, E. F. Burianem a J. V. Plevou, přispěla k vyhranění Reichmannova uměleckého zaměření. I když s fotografií koketoval již ve třicátých letech, k plnému příklonu k ní došlo až s koncem války, která pro něho znamenala „ zoufalé absurdní dění, ve kterém jsem stál na špatné straně v bezvýchodné situaci“.

Od poezie slova ve svých básnických pokusech přešel k poezii a slovu fotografie. Post surrealismus se svým důrazem na emoce, city, nový realismus zdůrazňující skrytý význam věcí a hledání smyslu života ve hře imaginace a nereálném výkladu reálného světa, mu umožňoval převádět myšlenky přímo do obrazu, kalkulovat s nečekanou interpretací prostých věcí, přenášení významu s využitím všech možností fotografie.  Fotografie v těchto souvislostech, která téměř nedávno obhájila svůj status uměleckého vyjádření, povýšila na nenahraditelnou řeč moderního sebevyjádření člověka. Ke konstituci tohoto pojetí fotografie napomohlo Reichmannovo členství ve Skupině RA. Zrodila se tak poetika fotografie, kterou rozvinul v celé své další fotografické tvorbě. Do ní zapadlo jen několik snímků ze třicátých let, ale zcela v jejím duchu konstruoval protiválečný cyklus Raněné město a zárodky cyklů dalších, které dlouhodobě rozvíjel. „ I když se jeho reálie dostávají do absurdních kontrastů s mírovým životem – vždyť se v troskách domů setkávají předměty, které k sobě nikdy předtím nepatřily, Reichmann se vědomě snaží o poetickou interpretaci předmětného světa. ´Proč by se fotografie nezmocnila prvků a postupů poezie slovesné: symbolu, metafory, příměru, básnického obrazu… znaky moderní poezie jsou dostupné i básni fotografické, komponované do cyklu významově i výtvarně´,“ říká. (D. Mrázková, V. Remeš: Cesty československé fotografie, 1989). V poválečné době vítězí nad Reichmannem kreslířem, Reichmann fotograf. Své názory na úlohu fotografie dokonce teoreticky zdůvodňuje a vysvětluje ve fotografickém tisku.

Ne vždy se setkává s porozuměním, jeho fotografie se zdají nesrozumitelné, někdy temné a někdy zas příliš obyčejné, ne vždy je pochopena krása nalezeného a povýšeného.  Reichmann se v časopise Die Galerie ohrazuje, že jeho snímky „svou podstatou zcela vědomě nechtějí být jednoznačné, nýbrž oslovují fantazii diváka, provokují jeho interpretaci podobně jako moderní umění vůbec“. V jeho díle se vedle surrealismu, existencialismu objevují i další revokace soudobých uměleckých trendů, neboť vždy reflektoval vývoj umění ve své době.

Skládání fotografických obrazů se stalo pro Reichmanna natolik typické, že Milan Kundera ho nazývá Básníkem fotografických cyklů. Po Raněném městě, vznikly do konce života doplňované cykly: Dvojice, Opuštěná, Metamorfózy, Kouzla a řada dalších zahrnujících i dřívější fotografie.

Po začlenění se do skupiny DOFO začal Reichmann využívat manipulace s negativy a jeho výsledné fotografické obrazy se stále více přibližují grafice. Tato „laboratorní etapa“ byla poměrně krátká, nicméně v pozdějších letech života, kdy vznikly jím vymyšlené grafogramy (unikátní technika kombinující dílo fotografické a kreslířské využívající kresbu světlem), se k ní opět vrátil.

Krátce se věnoval i manipulované fotografii, zejména tzv. výtvarnou fotografií často využívané fotomontáži. Mezitím obohatil svou rozmanitou fotografickou tvorbu o obsáhlé makrofotografické soubory, z nichž nejznámější je Agáve tematizující „ surrealistický motiv prolínání říše rostlinné a živočišné (či spíše všech rovin bytí¨), jak to pojmenoval Antonín Dufek. Pozdější doba přináší i tzv. Makrotérie – nalezené obrazy vytvořené roztékajícím se dehtem. Na podobném principu jsou založena Tabulária a Vitrogramy.

Když Reichmann v roce 1991 zemřel, zanechal za sebou rozsáhlé mnohotvárné a inspirující dílo, nabízející různotvárné výklady. Stejně tak stále fascinuje jeho téměř románový život. Jeho originální fotografická tvorba se dočkala mnoha výstav souhrnných i individuálních. Za téměř více než padesátiletou službu v oboru fotografie jich bylo několik desítek, stejně tak publikací a ilustrací (V. Nezval, J. Skácel a další). Vystavoval i v zahraničí, byl zařazen do celosvětových proudů modernismu a avantgardy.  Jeho dílo je zastoupeno v řadě domácích i cizích sbírek, včetně sbírky Svazu českých fotografů, z nichž většina je součástí výstavy.

„Světová fotografie nemá druhého fotografa, který by se zaměřil na fantazijní interpretaci světa prostředky „čisté“ (nemanipulované) fotografie a dosáhl podobných výsledků,“ konstatuje Antonín Dufek v rozsáhlé Reichmannově monografii vydané nakladatelstvím Fotodioda. Pocta patří jeho tvorbě i jeho tvořivé osobnosti, jejíž svérázné a originální dílo je stále živé a aktuální. Zaslouží si být připomínáno, neboť říše fantazie je nadčasová a Reichmannovy fotografické obrazy ji rozvíjející nikdy nezestárnou.

 

Vernisáž výstavy v úterý 27. února v 17 hodin.

 

vstupenky online

Stáhněte si naší
mobilní aplikaci

app store
google play

Připravujeme

NAŠI PARTNEŘI

Revispol
Petřík Brokers
Deník
Český rozhlas
Jihočeský kalendář
Arpida
Kooperativa
Kiss
Beat
Country radio
Teplárna ČB